Přechod Orlických hor

Krátký cestopis

Start v Náchodě je takový pěkně civilizovaný: nádraží, město, poslední šance tvářit se, že člověk jde jen na krátkou procházku. Pak ale cesta začne stoupat nad Běloves a najednou je jasné, že Orlické hory se nebudou jen tak vozit zadarmo.

První den vede přes Českou Čermnou, Nový Hrádek a Olešnici v Orlických horách. Je to postupný přechod z podhůří do hor: vesnice, louky, lesy, občas výhled a občas kopec, který se na mapě tvářil mnohem menší. U Nového Hrádku stojí za zmínku rozhledna na Šibeníku — jeden z prvních bodů, kde se dá ohlédnout zpátky a říct si, že už to začíná být opravdový výlet.

Za Olešnicí se trasa zvedá k Vrchmezí / Orlici na česko‑polské hranici. Tady přišel první pořádný rozhlednový bonus dne: rozhledna Vrchmezí. Člověk už má něco v nohách, ale výhled ho přesvědčí, že pár metrů navíc se počítá jako kulturní program, ne jako utrpení. Den pak končí sestupem do polského Zielence, horského střediska, kde se dá velmi rychle přepnout z režimu „poutník“ do režimu „sprcha a večeře“.

Druhý den je nejvíc hřebenový. Přes Šerlich a Masarykovu chatu se cesta vrací na českou stranu a pokračuje k hlavní hvězdě Orlických hor: Velké Deštné. Tamní rozhledna je přesně ten druh místa, kvůli kterému se vyplatí funět do kopce — nahoře se dá chvíli dělat, že člověk jen obdivuje panoramata, a přitom nenápadně vydýchávat výstup.

Dál hřeben pokračuje přes Kunštátskou kapli a Pěticestí. Je to hezká směs lesních úseků, horských cest a míst, kde člověk pořád kontroluje, jestli náhodou není čas na svačinu. Pevnostní krajina kolem Annenského vrchu se v itineráři připomene naplno až třetí den.

Třetí den má v sobě víc příběhů najednou: hory, rozhledny, bunkry, řeku i vodu. Přes Annenský vrch a rozhlednu Anna se otevírá další výhledová kapitola, tentokrát už s pevnostní atmosférou za rohem. Okolí Haničky a dalších objektů československého opevnění připomíná, že tenhle hřeben nebyl jen turistická promenáda, ale i důležitá obranná linie. A pak přijde Zemská brána, skalnaté údolí Divoké Orlice — místo, kde cesta dostane úplně jinou atmosféru: míň hřeben, víc řeka, kameny a stín.

Od Zemské brány se jde na jih k přehradě Pastviny. Po horských kilometrech je to příjemná změna kulis: voda, údolí, měkčí krajina a pocit, že Orlické hory se pomalu loučí. Závěr v Nekoři je takové nenápadné došlápnutí celé cesty — žádné velké finále s fanfárami, spíš tichý moment „tak jo, máme to v nohách“.